„Ta knížka mě uchvátila…“

Velmi časté zdůvodnění volby literární předlohy pro dramatickou výchovu. Na počátku stojí jeden velký omyl. Literatura je častým a velmi cenným i osvědčeným východiskem práce v dramatické výchově, ale to neznamená, že literatura a dramatika jedno jsou. Už termín „literatura“ výrazně sděluje, co je její podstatou. V latině písmeno = litera, literatura je jinak řečeno písemnictví. Je to záznam jazykové tvorby, hlavním výrazovým prostředkem je slovo, jazyk. Drama je od řeckého „drán“ jednat, jeho hlavním prostředkem je jednání postavy v roli. A jestliže vycházíme z literatury jako podnětu, musíme ji transformovat do jednání, což také znamená, že jednání anebo příležitost k němu musí obsahovat, nebo musí být možné jednání do převzatého příběhu dosadit.

Druhou stránku věci tvoří fakt, že literatura je určena ke čtení a četba je soukromá, individuální činnost, při níž významnou funkci má představivost čtenáře, a ten má právo – a také tak běžně činí – o čteném si vytvářet vlastní představy, které sice vycházejí z toho, co hodlal sdělit autor, ale nemusí se s tím krýt. Čtenář má možnost prožít s hrdiny své vlastní zážitky a zkušenosti, šťastné i nešťastné, si nechat pro sebe a nikomu se z nich nezpovídat. Dramatika je skupinová a tedy svým způsobem veřejná, i když v malém kroužku spoluhráčů a pedagoga, a ne vždy máme chuť své zážitky zveřejňovat a nechat ty druhé, byť blízké, do nich mluvit.

A další věc - čtenář má právo na tzv. doručení, tj. dotvoření toho, co čte. Velmi primitivní příklad: autor v popisu konstatuje, že postava měla tmavé šaty s bílým krajkovým límečkem. Ten límeček signalizuje dejme tomu usedlost, staropanenskost, ale pro čtenáře může mít zcela odlišný význam, může si ho spojovat třeba se svou matkou, babičkou, tetou a tím jej obdaří významem, který pro něj tyto příbuzné mají. Nebo pro něj límeček neznamená nic osobního, ale dotváří si ony tmavé šaty a jejich významy… Když to přeneste na jeviště, bude mít ona postava ten kostým, který jí připíše scénograf, a nic s tím nenaděláte, vaše fantazie a představivost musí pracovat jinak a vést k jiným asociacím a výkladům postavy. Když s tou postavou budete pracovat v dramatické výchově, bez jakýchkoli kostýmních prvků (bude to hrát dívka v džínách a tričku, červeném nebo zeleném), musíte onu charakteristiku usedlé dámy převést do jejího jednání, vztahů k druhým postavám, projeví se v tzv. mizanscéně těla (neb jinak řečeno je vyjádřena řečí těla) – a tak dále.

Ale jsou literární díla, kde je to složitější. Pohádky Miloše Macourka – mnohé z nich jsou založeny na hře slov – svetr kouše, to znamená, že cosi pojídá… Udělejte to byť třeba v živém obraze nebo etudě – to dítě, které by mělo svetr hrát, kousat ve smyslu "jíst" může zcela běžně, a kde je pak ona absurdnost Macourkovy fantazie, která vás okouzlila? Zbavte Kubulu a Kubikulu Vančurova jazyka, který by se dětem těžko zvládal v celé své kráse, a zbyde vám prajednoduchá historka. Zkuste v pohádkách Oskara Wildea, které jsou založeny na secesním pohledu na krásu, pracovat s jevištní kašírovaností, a je po nich. Bohužel mnozí z nadšení literaturou ji zabíjejí – jsou knihy, které jsou natolik dobře a takovým způsobem napsány, že bez oné specifické autorovy jazykové tvorby prostě ztrácejí svůj smysl a hodnoty.

Samozřejmě vezměte knihu, která vás oslovuje, líbí se vám a také vnímáte její téma jako téma dětí či kohokoli jiného, s kým hodláte pracovat, jako JEJICH téma, ne vaše, i když mu rozumíte. Nebere ani brak, ani knihu, která vám osobně neříká vůbec nic – může to být i vysoce ceněná klasika, která vás ničím neoslovuje. Ale rozhodně nepodlehněte jen svému estetickému zaujetí, tím výběr literárního východiska může začínat, ale určitě ne končit.