Ještě jednou o tvořivosti

Jsme lidé různí a různě máme vyvinuty četné kompetence, a velmi různě si vykládáme jejich kvalitu a fungování. V oblasti dramatických i jiných uměleckých nebo parauměleckých aktivit se vždy cení tvořivost jako schopnost řešit ty či ony úkoly, ale přitom máme v různé míře vyvinuty faktory tvořivosti. V různé míře je používáme a velmi různě si jich ceníme. Někdy si zkuste sepsat jejich hierarchii podle toho, jak je osobně hodnotíte a jak s nimi v praxi zacházíte.

Tím faktorem, který je na začátku každé tvorby, umělecké či pedagogické, je senzitivita, citlivost. Je to schopnost postřehnout problém, mezeru v informacích, uvědomit si, co není vyřešeno, co je impulzem, abychom i úkol, který je dán zvenčí. Což platí přesto, že někdy nás praxe nutí využít již vyřešen - konec konců, pro děti je nové skoro všechno. Člověk senzitivní je otvíračem, tím, kdo problémy nalézá a formuluje, ale mnohý nechává na druhých, aby se jich pak chopili a tvořili. Jiný zase čeká, až mu je někdo naservíruje. Nejlepší ovšem je, když dovede obojí.

Takové situace a varianty lze najít u kteréhokoli faktoru tvořivosti, ale v živé praxi je snad nejčastější, že je vysoce oceňována a možná i přeceňována originalita, novost a neotřelost nápadů a způsobů řešení, a současně s tím silně podceňován faktor elaborace. Vypracování je často pracný, množná i hodně nezábavný faktor, ale je to dotažení, vyvrcholení a uskutečnění tvorby. Skutečně tvořivý člověk se dokáže s jistotou a samostatně rozhodnout, která z množností, jichž je v každé tvorbě značné množství, je ta pravá, která nejpřesněji vyjádří myšlenku a záměr a umožní je opravdu sdělit. Někdy jsou to zdánlivě nedůležité drobnosti - slovo, kus kostýmu, volba jména, detail tvaru… a tak dále. Je za tím jistota, že vím, co a proč činím a co tím sleduji, a že se netopím v mlze nápadů a možností. Faktory pružnosti, plynulosti produkování nových a nových prvků a možností, schopnost redefinice a restrukturalizace, tj. nedržet se jako klíště toho, co už bylo vytvořeno a umět to přestavět - to jsou schopnosti neobyčejně důležité a cenné. Jestliže je člověk nemá v značné míře, o tvořivosti se nedá dost dobře mluvit. Mají své místo v procesu tvorby, která má-li být tvorbou, musí vést k vzniku produktu. Zkrátka je třeba být citlivý i na moment, kdy si řeknete „stop“ a analyzujete svůj výtvor i proces, jímž jste k němu došli a hledáte definitivní podobu toho, co jste vytvořili.

Jinak řečeno, tvořivost má své fáze od období inkubace, postupného uvědomování si a zrání myšlenky, přes fáze hledání, nalézání, obměňování a doplňování, proměňování až do fáze rozhodnutí a ukončení, a bez komplexu toho všeho jde jen o náběh k tvorbě, o její torzo.

Během své dlouholeté praxe jsem poznala řadu lidí, kteří oddaně čekali, až jim někdo řekne, do čeho se mají pustit, a když se dočkali, začali fungovat jak je třeba (když nezačali, asi brzy od dramatiky odpadli – žádného z nich si nedovedu vybavit). Jsou lidé, kteří chrlí nápady a možnosti řešení skutečně velice plynule a bohatě, ale pak umdlí a někdo to musí dodělat za ně. Nebo se se všemi četnými možnostmi nerozhodně hmoždí nekonečně dlouhou dobu a diví se nebo si stěžují, že to nikdo kolem nich nevydrží a nehodlá s nimi sdílet. Jsou lidé, kteří nikdy nezahodí, co už vzniklo, protože je toho přece škoda, a hotovo! Naštěstí jsou i ti, kterým to funguje skvěle od začátku až do konce, a zaplať pámbu, v dramatické výchově je jich nejvíc.