Čím se rozvíjí tvořivost

V jakémkoli pojednání o dramatické výchovy, v každém výčtu cílů dlouhodobých, střednědobých i krátkodobých, v RVP, ŠVP i jakýchkoli jiných dokumentech i ve všech debatách o dramatice se nezbytně objeví teze o rozvíjení tvořivosti, neboť je to v současné výchově vzdělávání princip obligátní.

Poměrně snadno najdete metody, jako jsou hry a cvičení, náměty a témata, které naplnění tohoto cíle uskutečňují, a konec konců je to prakticky všechno, co se v dramatické výchově dělá. Ale je tu ještě jedna stránka, která není tak často zmiňovaná – jak učitel tyto aktivity vede, jaký je jeho učební styl a jak se chová. Jaroslav Hlavsa, který se zabýval psychologií tvořivosti, se ve své knize Psychologické problémy výchovy k tvořivosti (SPN 1981) zabývá podmínkami prokreativními a antikreativními a jejich výčet (ocitovaný podle psychologa Lutheho) má v knize celkem 6 stránek. Mnohé z položek tohoto přehledu se vzájemně doplňují nebo jinou formulací opakují a bylo by dost únavné a také zbytečné (knihu si lze přečíst) to reprodukovat. Navíc se chci chvíli zabývat právě tím, co se týká učitelova jednání a chování, tedy jinak řečeno, jak osobnost učitele ovlivňuje růst či potlačování tvořivosti. Proto následuje výběr a souhrny.

Začnu raději tím pozitivním. Asi nikdo nepochybuje, že důležitým požadavkem na učitele, který chce a má rozvíjet tvořivost, je hravost, ostatně ta lidem v oboru nikdy nechybí. S tím ovšem souvisí i „přístupnost podnětům, novým nápadům, novým přístupům a postojům, novým estetickým prvkům, novým pocitům a představám,“ nebo jinak řečeno „přijímání neobyčejných skutečností“ či „originální myšlení“. Dále se uvádějí vlastnosti jako je spontánnost, nízká míra tendence k sebeobhajování, „porozumění sobě samému, sebeúcta, sebejistota a sebedůvěry, pozitivní sebepojetí, příznivá míra emocionální stability a volnosti“, schopnosti které bychom dnes zahrnuli pod souhrnný název emoční inteligence, ale také nesoutěživost a v neposlední řadě i respekt k potřebě soukromí. Na počátku toho všeho je, že učitel, který dává najevo, že tvořivost žáků očekává, a když se jí dočká, zaujímá k ní pozitivní postoje.

Jak už to tak bývá, negativních, antikreativních prvků je také pořádná dávka. Jednu skupinu tvoří jednostranné preferování pojmové inteligence, rozumu, realistických a materialistických projevů, utilitárnosti, stejně jako preferování studentů, kteří mají jednostranně vyvinuté právě tyto sklony a schopnosti, a na druhé straně podceňování jejich opačných sklonů a talentů. Patří sem také představa, že kreativita je cosi vyhrazeného umělcům a vědcům či lidem výjimečným, přeceňování talentu jako čehosi „s hůry daného“, ale také důraz na úspěch, soutěživost, tlak na výkon, konformita. Patří sem i destruktivní kritika stejně jako nerozlišující souhlas, i vnucování aktivit, které odporují osobnosti žáka, nenáviděných činností. Krátce řečeno antikreativně působí učitelův dogmatismus a autoritativnost. A ještě jeden prvek, který se může stále snadno objevovat v tradičně vedeném dětském divadle či přednesu, a to je předehrávání, snaha ukázat žákům, jak lze to či ono „správně“ či „dobře“ zahrát, přednést, realizovat.

Mnohé z kreativitu podporujících prvků i potlačení těch antikreativních, se dokáže naučit každý, kdo chce. Jde hlavně o to pochopit a myslet na to, začít se dá například způsobem hodnocení, podle kterého nic není špatně, jsou jen nápady a náměty, které se pro řešení daného úkolu nehodí; všímat si dětí nenápadných, zakřiknutých, ve škole neprospívajících, a hledat jejich možnosti; neorganizovat lekce soutěživě, nepovažovat potlesk za smysl cíl aktivit.

Jsou ovšem schopnosti, které získat není až tak jednoduché, např. potlačit autoritativní tendence; umět se vcítit do druhých a tolerovat je; získat sebejistotu a sebeúctu, emocionální stabilitu. Učit dramatickou výchovu nemůže jen tak beze všeho kdokoli, neboť jsou lidé, kteří mnohé z toho nikdy nepřijmou, neodnaučí se stereotypům tradiční školy, a nepomůže jim ani kurs. Ale většina zájemců si tyto postoje snadno osvojí, včetně těch, které dosud neprojevovali nebo o nich příliš nepřemýšleli. Daří se to hlavně mladým adeptům učitelství, kteří si ještě dobře pamatují, jak na ně působili antikreativní, autoritativní učitelé – všichni jsme je ve škole potkali, někdo ve větší, někdo v menší míře, ale známe je dobře.