Slovo nebo zážitek?

V kursu pro učitelky mateřských škol vznikla zajímavá a dost důležitá otázka. Skupina pracovala s pohádkou O třech kozlech Větroplaších ze Stromu pohádek z celého světa. Příběh je to jednoduchý: tři bratři Větroplaši musí cestou na pastvu přejít po můstku, pod nímž číhá nebezpečný troll, první jde nejmladší, pak prostřední, a oba trolla odbytou tím, že jsou ještě moc malí. Střetne se s ním až třetí, nejstarší Větroplach. Otázka zněla „proč jde nejdřív nejmladší“ a co to znamená. V duchu výkladu Bruno Bettelheima jsem vysvětlila, že pohádky tohoto typu (např. se to týká Tří malých prasátek) sdělují dítěti, že co nemůže zvládnout nyní, zvládne, až bude, straší. Jinak řečeno, nejde o tři kozlíky, ale o jednoho v různém stáří. A jak prý to dětem vysvětlit – nijak. V tom je právě hodnota zážitkové pedagogiky, že se zážitek-poznání uloží do paměti, do podvědomí, skrze zkušenost se stává součástí postoje, vytváří povědomí, že věci fungují tak a tak. Ne všechny děti si zážitek uloží stejně pevně a jasně, ale tak už to je, že jednorázový zážitek má menší hodnotu, než celý řetězec zážitků určitého typu. Zážitek dodává aktivitě na přitažlivosti, zajímavosti i zábavnosti, ale tím se jeho funkce zdaleka nevyčerpává. Vytváří půdu pro změnu v psychice aktéra, v tomto případě dodává dítěti důvěru a postupně i jistotu, že zráním, dospíváním se bude měnit a dosáhne i na to, co je mu jako malému dítěti nedostupné.

Dospělí, učitelé, rodiče i kdokoli další kolem dítěte, mají tendenci vysvětlovat, poučovat, předávat vlastní zkušenost, často i přikazovat a zakazovat, souhrnně řečeno „mluvit na dítě“. Nejspíš se tomu nelze zcela ubránit, ale je potřeba si připouštět, že účinnost verbálního sdělení je tím menší, čím je dítě mladší. Že v lepším případě poučení „jde jedním uchem tam a druhým ven“, ale že také přílišné „tlačení na pilu“ a úmorné opakování příkazů, zákazů a vysvětlování, může vést k pravému opaku než mluvčí zamýšlel. Stane se formalitou, povinným schématem beze smyslu, a v některých obdobích vývoje dítěte může vyvolat i revoltu, třeba i neviditelnou. Situace, jednání a z nich plynoucí zážitek tato nebezpečí neskrývají. A v tom je také základní hodnota i podstata dramatické výchovy.