Je vinen žák nebo učitel?

Dramatická výchova velmi často naráží n a „nevěřící Tomáše“, kteří a které popisy práce, úvahy o nich, principy a jakoukoliv jinou informaci o dramatice zpochybňují tvrzením „to děti v tom a tom věku nedokážou“. Rádi konstatují, které děti a jak moc jsou schopné – neschopné, talentované – netalentované, chytré – hloupé, pilné – líné, pozorné - nepozorné a tak dále. Ale měli by si spíše položit otázku, jak oni sami jsou schopní či neschopní vnímat dětské potřeby, postoje, zájmy a nakolik dovedou či nedovedou na ně reagovat a vycházet z nich; nakolik je jejich vystupování ve třídě zajímavé či nudné, nakolik dokážou látku zpracovat či nezpracovat takovým způsobem, aby byla pro děti významná, tj. aby jim něco říkala, a to teď a tady, nejen v nějaké pro ně nepředstavitelné budoucnosti „až budou velcí“. Tím prvním předpokladem učitele být zajímavý, vzbudit a udržet pozornost dětí, zaujmout je pro svůj obor, dovést je k tomu, aby vlastní aktivitou poznávaly, věděly, pamatovaly si, vězí v jeho chování, v jeho vztahu k dětem, emoční inteligenci, v míře jeho empatie a tolerantního postoje, v jeho ochotně uznat, že všichni byli nejlepší – nejlepší jak dovedli. Ten druhý předpoklad je, co učitel sám umí a nakolik je ochoten se učit, studovat, zkoušet, hledat. Udělala jsem nedávno zvláštní zkušenost, nabídla jsem kurs pro ty, kteří se dostali do situace, kdy musejí učit dramatickou výchovu, a přitom s ní nikdy nepřišli do styku. Hlásili se jen ti, kteří už nějakými kursy či semináři prošli, ti se potřebovali učit, kdežto ti co nic nevěděli a neuměli, to nepotřebovali. Učitelé, kteří nemají potřebu se měnit, budou se muset smířit s tím, že nejspíš jejich třídy budou už navždy složeny z dětí neschopných, nepozorných, nudících se, neaktivních, bez zájmu – přesvědčených, že škola je k ničemu a učení je mučení.