Na první pohled se zdá, že slovo „cíl“ je zcela jasné a jednoznačné, znamená místo, kam hodláme dorazit, čeho chceme dosáhnout. Ale v oblasti dramatické výchovy už to až tak jasné není. Učitel se připravuje a splývá mu dohromady to, co se má žák během hodiny naučit, co má získat a pochopit, kvůli čemu je hodina vystavěna právě tak a ne jinak, s tím, jak a toho lze dosáhnout. Proto se do cílů často se do toho namíchají i úkoly a prostředky, například „seznámit žáky s knihou X“, „ osvojit si novou techniku Y“. Tedy to, co se děje v hodině a co je cestou k dosažení onoho cíle. Snad se vám to zdá jako malicherné slovíčkaření, ale je to věc dost podstatná, rozlišit čeho chci dosáhnout, tj. proč volím ty a ty prostředky, metody, látky a jimi naplňuji hodinu. Vědět kam jsme dorazili je důležité hlavně proto, aby učitel věděl, nač má v dalších hodinách navazovat, co má dohánět, co už může vynechat, neboť toho bylo dosaženo všemi žáky… a tak dále. Zkrátka je to vazba mezi hodinami. Někdy se mi zdá, že zaujetí průběhem hodiny je daleko silnější, než vize do budoucna. Ostatně, je to tak zajímavé sledovat, jak si děti vedou, co je napadá, jaks s chovají, jak „pracuje“ téma, jak fungují metody… je toho hodně, z čeho má učitel při dobrém průběhu hodiny skutečné potěšení i poznání, a nepochybně se mu vynořují i nové nápady nebo zjištění chyb, kterých je třeba se vyvarovat. Mnohdy už nezbývá sil na to, aby si jen pro sebe zapsal, kam až děti došly, jaké postoje zaujaty, jaké vědomosti si osvojily, jaké dovednosti, kompetence zvládly, jak obecně lidské (osobnostní, sociální, výchovné…), potřebné v různých pracích, koníčcích a profesích, tak ryze divadelní.
Možná by celou věc zpřehlednilo, kdyby se formulovaly nejen cíle, ale i prostředky, tedy nejen metody a techniky, ale i jejich obsah nebo formu (příběh, kniha…), snad i téma by patřilo spíše do této kategorie.