Macourek nebo Nepil?

Kamenem úrazu mnohých písemných prací v druhém kole přijímacích zkoušek na Katedru výchovné dramatiky DAMU bývá u mnohých volba literární předlohy. Často slyšíme vysvětlení “Ta knížka je skvělá, miluju ji od dětství“ a v debatě nad problematičností volby to končívá sdělením: “Nojo, já vím, ale zjistila jsem to, když už bylo pozdě hledat něco jiného.“ Chybná volba není sama o sobě důvodem k nepřijetí, ale je to prohospodařená příležitost prezentovat, co uchazečka nebo uchazeč opravdu dovedou. Vedle nadšení pro určité literární dílo bývá důvodem „pracovní statečnost a odvaha“, snaha dokázat si, že to je zvládnutelné, když se chce, snaha čelit výzvě. Jenže ke kvalitě písemné práce patří i to, jak uchazeči dokážou brát v potaz zájmy a potřeby dětí či dospívajících, jimž by práce měla být určena. Pedagog má, musí myslet v první řadě na své svěřence, až v druhé na svoje zájmy, má a musí hledat tak, aby hráči měli z práce pozitivní zážitky, aby jim dodala sebedůvěru, tedy hledat to, co to může zajistit. A samozřejmě i na to, jak dalece jde próza vstříc dramatickým principům a postupům.

Často tím „postiženým“ bývá Miloš Macourek (1926 – 2002) a jeho pohádky, navíc na něm lze dobře demonstrovat problematičnost výběru podle kritéria „je to skvělá literatura“. Což opravdu je. Ale… to ale znamená, že Macourkovy pohádky jsou založeny na hře slov a absurdních představ, což je do jisté míry zobrazitelné kresleným filmem, možná počítačovou animací, ale ne lidským tělem a jednáním. Hned první pohádka O Krištůfkovi, který se schoval v mixéru:. absurdní je představa kluka v mixéru, tím spíš to, že je rozmixován a nejenže se stává dortem, ale ještě ke všemu se sám sní. Pak se mixér pustí nazpátek a Krištůfek je zase klukem, ale je menší. Tatínek říká „jakpak bys nebyl menší, když ses málem snědl“. Hra představ o proměnách hmoty, dítěte v dort, přičemž si dítě zachovává zálibu v dobrém jídle a sní kus sám sebe. Odehrává se to opravdu jen v představě, reálné jednání to není, nemá svoje místo, a to nejne proto, že jakákoli realizace, konkrétní zobrazení této představy by bylo nechutné nechutně a děsivé, proto je nutná nadsázka, odstup, lehkost a nezávažnost.

Hned druhá pohádka O Kateřince a tlustém červeném svetru reprezentuje další z principů Macourkových pohádek – hru se slovy. Kateřinka dostala krásný svetr, ale ten kousal. Je tu zkřížen původní, základní význam slova kousat = rozmělňovat nebo oddělovat zuby, s významem přeneseným = svědění způsobené textilním materiálem poznačujeme jako „kousání“. A odtud se odvíjí další fáze pohádky, kdy maminka Kateřince uplete svetr ze špaget, které má ráda. Zápletka spořívá v tom, že červený svetr sní ten špagetový, nakonec se červený svetr zastydí a přestane kousat. Problém svetru, který „kouše“ už by snad ani nešel zobrazit kresleným filmem, protože jde představu smyslového vnímání.

Pokusy uvést tyto pohádky na jeviště už tu byly, kdysi se v Kaplici uváděla pohádka O chlapečkovi, který se stal kredencí, jejíž vtip vrcholí tím, že ona kredenc vzniklá z chlapečka si zachovala jeho vlastnosti a dovednosti a dělala kotrmelce. Kredenc, která dělá kotrmelec je v představě čtenáře humorná, ale když kredenc představuje kluk a dělá kotrmelce, těžko nás přesvědčí svým konstatováním „jako kredenc“. V jednom dramatizátorském semináři se kdysi jedna frekventantka rozhodla zdramatizovat O holčičce s náhradní hlavou. Je to pohádka o nesmyslnosti šprtání (Macourkovo oblíbené téma, na němž postavil svou jedinou divadelní hru Jedničky má papoušek). Symbolizuje tuto nesmyslnost tím, že holčička, která si do hlavy nacpe všechno jako do skladiště, nemá už v hlavě místo a maminka jí proto koupila hlavu náhradní. V dlouhé debatě jsme se v semináři snažili přijít na řešení, a výsledkem diskuse byl nápad, aby v síťovce nosila hlávku zelí. Ale vtip je v tom, že jde právě o lidskou hlavu, a že lze hlavy střídat podle toho, co zrovna potřebuju najít. V době kdy to Macourek psal jsme ještě neměli všichni svou náhradní hlavu v počítači nebo chytrém telefonu, a šlo tedy opravdu o lidskou hlavu, nehledíc na to, že šlo o kritiku typu školské výuky, ne o způsob získávání informací.

Tyto pokusy mají dvojí efekt: není na tom co dramatizovat, protože nejde o jednání, ale o hru představ. A když ten pokus je dotažen do realizace, byť jen v podobě scénáře na papíře, je pryč to kouzlo, které je na Macourkovi přitažlivé. Ve snaze uvést jeho pohádky do podoby dramatické dochází k poškození jeho díla právě v tom, v čem je zajímavé, přitažlivé a okouzlující.

Navíc Macourek svou tvořivost a fantazii uplatnil v široké škále podob, nejen v krátkých pohádkách, které vyšly pod lakonickým názvem „Pohádky“. Jsou látky večerníčkové, filmové a divadelní, které byly psány na principu dramatickém, na situacích a jednání: Mach a Šebestová, Žofka a další. Ale napsal i prózy, které se od pohádek výrazně liší, třeba Živočichopis, vtipný, zajímavý, obsahující i situace jednání a v dramatické realizaci schopný uchovat i své kouzlo.

Hledáme-li humor a sdělení o situacích a o charakterech a jednání lidí, nabízí se jiný zajímavý autor pohádek o lidech i zvířatech – František Nepil (1929 – 1995), Macourkův vrstevník, vypravěč vyznačující se laskavým humorem a stejně jako Macourek autor řady Večerníčků, ale i řádky dalších knížek pro děti. Kniha Pohádkový svět Františka Nepila s podtitulem „Nejkrásnější pohádkové příběhy“ obsahuje výběr ze snad všech Nepilových knížek tohoto žánru: Pohádky z pekelce, Pohádková lampička, Strakaté pohádky, Lišky, dobrou noc, Já, Baryk, Pět báječných strýčků, Zobáček mi namalujte červeně a několika dalších.

Jejich principem je vyprávění o situacích, do nichž se dostávají lidé, převážně děti promítnutí do podoby zvířat, ale někdy i stromů, hub a dalších přírodnin nebo pohádkových a pověsťových kouzelných bytostí

Snad nejzvláštnější postavou Nepilových pohádek je O kapičce u nosu z Pohádek z pekelce. „Kapička u nosu není sic e příliš velké jmění, ale je to lepší než nic. Podle ní ho ta pěšinka vždycky poznávala a někdy mu ji trošku, ale opravdu trošilinku záviděla. Protože sama neměl ani tu, a taky by chtěla, chudinka, něco mít.“ Ta pěšinka, která klukovi záviděla kapičku u nosu, a toužila být silnicí, a kluk, jemuž záviděla, ten zase toužil mít rádio nebo televizor, jako jiní kluci – zkrátka touha po něčem je věc velmi individuální a relativní. Podobná témata z lidského života najdete i v dalších pohádkách zobrazené jednáním v situacích. Titulní hrdinka O hadovce smrduté trpí tím, že se od ostatních hub odlišuje nejen tím, že „mladé“ přivádí na svět ve vajíčku, ale hlavně svým zápachem – příběh netolerance, která se dá překonat. Nebo O slepičce kropenaté vypráví příběh mladé slepičky, která neumí snášet vajíčka a vydává se za svým snem – učit se zpívat. Neuspěje, a pochopí, že jejím posláním není zpěv, ale snášení vajíček, a to se také naučí – kolik asi dětí (i jejich rodičů) zápasím s podobným problémem. Cvrček se nechá vehnat do pocitu méněcennosti tvrzením, že jeho housle za nic nestojí, naopak žába zvolená za starostku svého kusu lesa u vody prokáže jen neschopnost pochopit, že druzí jsou jiní než ona a její rady jsou jim ke škodě. Je tu pohled psa na zvířata žijící ve volné přírodě (Já, Baryk) a najdete tu i saň, princeznu, čerty, vodníky, ale i dvojici kamarádů – telátko a kaštan. Pestrý pohádkový svět, a ze života vzaté lidské potíže i radosti!

Oba autoři psali humornou literaturu pro děti, oba nyli osobití, oba byli populární, ale každý jinak osobitě, ale v jiné míře splňovali předpoklady pro dramatickou výchovu. A oba zde zástupují řady dalších, srovnatelných autorů, lákavých, literárně hodnotných, ale také ne zrovna vstřícných k dramatice, jejichž hodnoty jsou ryze literární. Týká se to pohádek Oscara Wildea, Carrollovy Alenky, Malého prince, Čapkových pohádek, Vančurova Kubuly a Kuby Kubikuly, některých knížek Daisy Mrázkové a řádky dalších. Urputná snaha typu „ale já to dokážu“ vede zpravila k výsledku oceňovaném většinou jako „mohlo to dopadnout hůř…“, což není moc velká pocta. A navíc to poškozuje zúčastněné děti, které obohatí a uspokojí spíš práce úsúěšná bez váhání a podmínek.