Jak nepsat diplomovou práci

Před časem jeden lékař vysvětloval v televizním pořadu, jak probíhá operace křečových žil a popis zakončil větou: „A pak pacienta vertikalizujeme“. Hle odborník na slovo vzatý, ani náhodou nevypustí z úst větu „a pak se pacient (dokonce by se dalo říct člověk) může postavit“. Jak banálně to zní!

O této nemoci české (a zřejmě nejen české) vědy píše v úvodu ke knize „47 odstínů české společnosti“ Pat Lyons, a je příznačné, že tu otázku otevírá a popisuje sociolog irského původu, ne rodilý Čech. Pasáž končí: “Proslulé pojednání Alberta Einsteina z roku 1905 o (speciální) teorii relativity se ani jednou nezmiňovalo o jiných vědeckých pracích. Natolik původní článek by možná dnes ani nemohl vyjít; kolegové recenzenti by jej pravděpodobně zavrhli proto, že není propojen s prací jiných předních vědců.“[1]

Píšu o tom proto, že se s důsledky, možná by se dalo říct druhými či třetími odvary, této tendence setkávám poměrně často u diplomových, bakalářských či seminárních prací, a to hlavně u studentů, kteří na KVD přišli z jiných vysokých škol. Nejenže se dotazují, kolik procent má mít v diplomce teoretická část, ale občas mají tendenci u nějakého cvičení či hry, nebo u jejich popisu, uvést odkaz na autora, jehož tím dle své představy citují. Což je absurdita, hry a cvičení, vlastně i techniky strukturovaného dramatu, vznikly anonymně, nikdo se nedohledá, jestli kořenem té aktivity je lidová hra, nápad některého pedagoga, varianta cvičení toho či onoho divadelníka – „živé obrazy“ například mají tradici od 19. století, kdy bývalo zvykem představení ukončit „živým obrazem“, jinak řečeno „živým skupením“ k námětu hry – kde hledat autora?. Navíc většina z her a cvičení se proměňuje v praxi, podle potřeb a záměrů dané lekce, skupiny, pedagoga, a všichni jsme je poznali buď přímo „na place“, v aktivitě, nebo jsme je vyčetli v některém zásobníku, který je souhrnem toho, co jeho autor poznal… atd., pokračovat by se dalo ve stylu „pes jitrničku sežral“.

Navíc se studenti často přílišným citováním „odkopávají“: citují myšlenky obecně známé, dávno protřepané v nejrůznějších publikacích za desítky let, a prozrazují tím na sebe, že běžný poznatek je pro ně čímsi novým, objevným a překvapivým, a že tedy nejspíš měli v ruce jednu jedinou knížku. A mnozí jakmile sednou k počítači, začnou psát šroubovaně, ohánět se kdečím, a jediné, co velmi často chybí, jsou myšlenky – určitě ne tak originální, jako byla teorie relativity, to se do diplomky ani nečeká. Nicméně myšlenky, které autor vymyslel, co si o své či někoho jiného práci myslí, kam podle něj směřuje, co přináší, proč to či ono dělat nebo nedělat. Možná se bojí, že narazí a že dostanou „za čtyři“. Proto také kapitola „závěr“, která by měla ony myšlenky shrnout, bývá jen stránková, ba i kratší.

Myslet prý bolí, nevím, spíš je to námaha, a ta může něco vytvořit.

[1] Pat Lyons a Rita Kindlerová (eds.): 47 odstínů české společnosti, Sociologický ústav AV ČR, 2015, s. 13