Dějepis a dramatika

Při hledání látek pro projekty či divadlo ve vzdělávání narážím neodvratně na historii. I když pátrám po tématech jako je demokracie, ekologie, osobnosti, vždycky skončím někde v časech minulých. Mají jednu nespornou výhodu, nabízejí témata aktuální i nejaktuálnější, a přitom nehrozí, že se diskuse o nich zvrtne v to, co vidíme dnes a denně v televizi i kolem sebe: každý má svou neotřesitelnou pravdu a druhého ani neposlouchá, natož aby o jeho argumentech uvažoval (pokud to ovšem jsou argumenty a ne jenom emoce). Takže se přestávám bránit, a současnosti se raději vyhýbám.

Tomu, kdo má stejnou zkušenost jako já, doporučuji knížku Veroniky Rodové Dramatická výchova ve službách dějepisu (Masarykova univerzita, Brno 2014). Důležité na ní je, co se textem prolíná od začátku do konce, totiž přesnost a detailnost přípravy pedagoga. Jinak řečeno nespokojit se se obecnostmi, s dobře známými fakty typu „Kolumbus objevil Ameriku“, ale pátrat, jak konkrétně, v jaké situaci, jakými prostředky s jakými překážkami… a tak dále to učinil. „Rozhodující při výběru je literární kvalita textu a jeho širší kontext, zejména okolnosti vzniku, úhel pohledu vypravěče či popis méně známých okolností děje…Jedinečnost historického pramene spočívá v tom, že dokáže přiblížit dávné situace. Obsahuje drobné detaily, konkretizuje obecně známá fakta…“ (ss. 134 a 135) Ať už literární dílo či pramen, vždycky platí hledání toho, co práci dodá život, životnost a tím i přitažlivost pro žáky, a spolu s tím i informativnost, obsažnost. V tom také dramatika dokáže doplnit výuku dějepisu, která nutně se souhrnnými informacemi a tedy i obecnostmi pracovat musí. Osvětlí dětem, k čemu jsou nám dnes ony děje dávno minulé a že i ony byly reálným, plnohodnotným životem lidí.

Záznamem a analýzou výzkumu prováděného na čtyřech projektech a s několika skupinami žáků, dokládá Veronika Rodová, co vše tato práce ovlivňuje. Dalo by se říct, že výzkum konkretizuje, co opakovaně říkáme obecně, tj. že dramatické metody ve vyučování nabízejí kvalitnější výuku a rozvíjejí osobnost po všech stránkách. Ale to si raději přečtěte. Zde bych chtěla vybrat jen jednu subkapitolu, která mě mimořádně zaujala, protože nabízí značný přesah dějepisu.

V kapitole Být pánem slov (s. 144 a násl.) píše Veronika Rodová, že v reflexích „narážíme na nejistotu žáků, jedním z důvodů může být fakt, že ve výukové komunikaci převažují uzavřené otázky nižší kognitivní náročnosti, které studenty vedou k opakování faktů v téže podobě, v jaké se s nimi seznámili…žák se pevně drží slovesa položeného v otázce a provede výčet témat. Svoje stanovisko k nim nepřipojí. Jeho odpověď připomíná frekventovaný model „odpovědi celou větou“…“ (ss. 144 – 145). Často se dívám na studio ČT 24, v němž moderátoři kladou otázky a politici či odborníci odpovídají, a to dost rozsáhle, v kontextu, s určitou strategií, což mizí, když se v Událostech cituje jen jedna, dvě věty. Velmi mnozí z nich napodobují model „odpovědi celou větou“, když nejdřív doslovně zopakují to, co řekl moderátor, aby diváka uvedl do souvislosti. Jsou samozřejmě případy, kdy se politik chce vyhnout odpovědi, ale není tomu tak vždy, a nebývá to běžné u dotazovaných odborníků (s výjimkou těch řídkých případů, kdy vlastně neumí odpovědět). Jsou ale i mluvnější politici, a ti pak odpovídají rovnou "celým odstavcem“ nebo „celou stránkou“, nicméně pouze reprodukují již řečené a dokonce obecně známé. Myslím, že velkou roli tu hraje právě onen školský způsob komunikace, respektive to, že škola často nedokáže spojit řeč a myšlení, nevede k samostatnosti, ale očekává jen pravdy předem dané a schválené.

Dramatika – nejen ta dějepisně zaměřená – v tom může situaci měnit, a snad dosáhnout toho, že i odborník v magazínu zahrádkářském či kutilském dokáže samostatně, bez berličky populárního a jeho rozpaky zastírajícího moderátora-hvězdy, popsat a vysvětit to, čemu rozumí a co umí (na rozdíl od charismatického tazatele) dělat.