Dramatika a politika

Mám dost času a tak sleduji dění v zemi, přesněji řečeno vysílání ČT 24 v hodinách, kdy mají moderátoři čas nechat dotázaného politika vypovídat do sytosti (večer do událostí z toho vystřihnou jen větu či dvě). Také si občas masochisticky uložím jako „školení voliče“ přímý přenos z parlamentu. Vynořuje se mi dávný sen uplatnit metody dramatické výchovy na politiky a jiné V.I.P. osobnosti.

Uspořádala bych kurs nebo spíš dílnu, ale vynechala bych tvořivost, protože tu poslanci uplatňují v hojné míře příštipkařením nad projednávanými zákony.

Základem dílny by byla komunikace, ne ovšem plynulost řeči, s tou politici problém nemají. Spíše by to chtělo zabývat se tím, co Cimrmani definují jako sklerózu: dva současně probíhající procesy – neschopnost udržet myšlenku + neschopnost opustit myšlenku. Řeč plyne, nikdo neví, co je začátek, prostředek a konec, a všechno vyslechneme třikrát, pětkrát i vícekrát. Na to jsem bohužel nenašla žádné cvičení ani dramatickou hru. Ale existuje spousta her a cvičení, v nichž si lze osvojit ponětí o tom, že komunikace není jen mluvení, ale i poslouchání, a vyvozování důsledků ze slyšeného.

Zvláštní péči by bylo užitečné věnovat emoční inteligenci, která zahrnuje rozeznávání svých vlastních emocí (připustit si, že mnou zmítá vztek na sebe a tak to hodím na druhé) a jejich ovládání (nevztekat se na veřejnosti jako v hospodě čtvrté cenové skupiny nebo jako v hádce s manželkou). Sebemotivace, tj. schopnost konat potřebné jenom proto, že je to potřebné, užitečné a slouží to lidu, bez ohledu na to „za kolik“ – ať už korun, nebo vzájemných služeb či veřejných efektů pro voliče. A konečně empatie a sociální dovednosti. Vnímání druhých, schopnost přestavit si, jak to ten druhý myslí, co cítí a ví nebo neví, co je to zkrátka za člověka a jak se k němu chovat. Umět vyjádři kritiku a nesouhlas a nepoužít přitom ani jedno sprosté slovo, ani jeden útok na druhého, ani jednu lež…

Napadá mě ještě to, co jsem kdysi nazvala „objevování sebe a okolního svět“, ale to už by bylo asi příliš náročné, cosi jako doktorát.

Před lety se Katka Škrétová rozhodla obohatit výuku občanské výchovy živou praxí, a vzala žáky (myslím, že to byli osmáci), do parlamentu na galerii. Výsledkem této aktivizační výuky byl dotaz žáků: “Paní učitelko, co byste s námi udělali, kdybychom se chovali takhle?“ Myslím, že se na odpověď nezmohla. A možná by se ta metoda dala obrátit, pozvat politiky, aby se podívali na hodinu dramaťáku, aby zjistili, co by se měli a někteří možná i mohli naučit, a snad i na „nejhorší třídu na naší škole“, aby viděli, jak se jejich chování jeví normálním lidem.

Jen na jednu věc nemám radu: kde sehnat lektora-supermana, který by byl ochoten a schopen s žáky-politiky pracovat.