Co znamená „škola dramatickou hrou“

Státnici z pedagogiky jsem dělala v roce 1970, kdy se slavilo třísté výročí úmrtí Jana Ámose Komenského. Zadřel se mi pod kůži, u každé zkoušky jsme dostali jednu otázku navíc, o Janu Ámosovi. A hlavně je to klasik spojování výuky a divadla. „Škola hrou“ je jevištní podobou jeho „Brány jazyků otevřené“, tj. sumy tehdejší učební látky všech oborů, stejně jako „Orbis pictus“ je její transformací výtvarnou. Ale staletí učinila své, Komenský řešil jiný problém, než jaké potkáváme dnes. V té době školství učilo verbálně i v tom smyslu, že příliš nezáleželo na tom, zda student skutečně ví, co která slova znamenají, zda si umí představit to, co říká. Proto Komenský vynalezl názornost. Ve Škole hrou proto studenti- aktéři na jevišti ukazovali na to, co říkali, o čem mluvili. Komenský k tomu v komentáři říká, že mají ukazovat jakýmkoli způsobem, rukou či nohou. Dnes dost divná představa jevištního dění, ale názornost se ujala, rozvinula, a našla si své daleko lepší prostředky. Každá škola má nejrůznější tabule, zobrazující například slepici, vejce, kurník, slepičí zažívací trakt, a tak dále, má mapy, vycpaniny, sbírky minerálů a motýlů a kdoví, co ještě všechno se v školních kabinetech najde. Minulé století, nazývané „stoletím dítěte“, posunulo výuku o podstatný kus dopředu, zachovalo názornost, ale přidalo činnost, namísto ukazování, ať už rukou či nohou, a vedle prezentace tabulí a vycpanin, umožňuje dětem s věcí zacházet a jednat jako doopravdy, jako v životě. To dramatičnost umožňuje v plné míře a dodává tomu další dimenzi, protože poznání věcné spojuje s poznáním lidským, s poznáním vztahů a lidského jednání. Tím se škola hrou do naší doby posunula, rozvinula, obohatila o vlastní metody, a proto si to slovíčko navíc zaslouží.