Dramatizace

Už dlouho jsem se s tímto termínem nesetkala ve vztahu ke školské praxi. Až nedávno jsem se dozvěděla, že v mateřských školách tato naivistická praxe stále přežívá, doufám, že v minimálním rozsahu. Podle Slovníku spisovného jazyka českého je dramatizace „upravování do formy dramatu“, což ale neznamená, jednoduše vzít příběh a (tak nějak) ho přehrát, ale dodat epické předloze na dramatičnosti. To je ovšem proces dost náročný a pojednává se o něm jinde na těchto stránkách a specializované literatuře.

V školské praxi byla na začátku asi celkem rozumná úvaha – dodat život textům, které se v čítance mohou dětem jevit nezáživnými. Ale historie naší země a převraty 20. století postihly i školství a nepřály jeho reformám, a tak ani nevznikla půda pro to, aby se pohled na tento nápad nějak prohluboval a konkretizoval. Také v USA vznikla dramatická výchova jakožto „playmaking“, dělání her, ale zdůvodnění bylo mnohem bohatší a sofistikovanější, než jen snahou o oživení či o zapamatování postav a situací z literární předlohy. A odtud se v USA tvořivá dramatika plynule rozvíjela dál a k jiným, bohatším formám.

Nejzbytečnější je proces typu „přečíst a pak přehrát“. Nezáživnost je tu jen zdvojena a čas prohospodařen. Má-li mít smysl hraní podle literární předlohy, musí mít „přidanou hodnotu“, jinak řečeno musí to být jiná cesta k literatuře, než je čtení, ne jeho zdvojení. Proto je v literární výchově „přečíst a pak přehrát“ stejně mylné a nic neřešící, jako lekce dramatické výchovy, v níž se přečte celá literární předloha, aby děti přesně věděly, co mají hrát a také co si mají myslet. Naopak proces práce s literaturou, jak v literární, tak v dramatické výchově, má být cestou k osobnímu prožitku situací v předloze obsažených, byť skrze fikci. Hráč musí nacházet, co je za slovy literární předlohy a kudy vede od ní most k životu, který dítě zná, ať už z osobní nebo zprostředkované životní zkušenosti. Musí mu osvítit téma látky tak, aby pro ně bylo srozumitelné a hlavně významné, aby pro ně znamenalo něco víc a něco jiného, než je pouhá povinnost určitá díla poznat a pamatovat si je.

A na to učiteli nestačí něco někde letmo okouknout, o něčem slyšet a pak se do toho hlava nehlava pustit.